Blog medičky

Čtení lékařských zpráv nemusí být vždy nudné. Někteří kolegové by se klidně mohli živit psaním beletrie – posuďte sami.

Někdy bývá spolupráce s pacienty...ehm...trošku komplikovaná...

Hned na začátku si dovolím čtenáře varovat – tento příspěvek je hlavně přemítání na téma já a medicína, hlavu a patu v tom radši nehledejte. Takže další čtení je jen na vlastní nebezpečí, pozdější stížnosti týkající se ztráty času nepřijímám.

MUDr. se z MUC.´e stává po úspěšném složení poslední státnice. To, nikoliv promoce, jak se většina veřejnosti domnívá, je ten zlomový okamžik, kdy absolvent lékařské fakulty během minuty získá kromě titulu i povinnosti a odpovědnost navíc. Promoce je jen slavnostní akt, kdy se novopečení lékaři slavnostně ustrojí, podepíší se do matriční knihy, složí slib, převezmou diplom, přijmou gratulace, dary a květiny, asi tak tisíckrát se s někým vyfotí, nad tím vším se dojímají jejich rodiče, prarodiče, partneři a další příbuzní a známí, načež následuje slavnostní oběd/večeře (podle toho, v kolik hodin promoce začíná) a pak se všichni opijí. Je to vlastně něco jako svatba. :)

Jak jste si asi všimli, tento blog je hlavně snůška mých výkřiků do tmy, zážitků a pocitů. Může to být zábavné, ale užitečné to moc (spíš vůbec) není. A protože už jsem "paní doktorka", usoudila jsem, že bych měla být hrozně seriózní a dát světu něco praktického. Jenže na to jsem příliš líná. Navíc něco takového už dělá spousta mých kolegů. A proto jsem se rozhodla, že vám sem dám odkazy na stránky týkající se medicíny, které se mohou hodit nejen studentům lékařských fakult.

Medička doblogovala. Z jednoho prostého důvodu – už není medička. Neboli tento týden jsem složila poslední státnici a je ze mě MUDr. :)

Koukám, že blog zanedbávám čím dál víc. Ne že by se nic nedělo, to právě naopak... do toho ještě navíc státnice, hledání místa...takže na psaní už moc času nezbývá. Tak teď aspoň něco krátce...

A další Vánoce jsou za námi. Na jednu stranu jsem ráda (předvánoční chaos a zuřivé přípravy, aby vše bylo perfektní, nesnáším), na druhou to ale byly nejspíš na nějakou dobu poslední Vánoce, které jsem strávila doma – jestli si nedobrovolně neprodloužím studium, tak na mě budou pravděpodobně čekat o dalších svátcích služby v nemocnici. To si, víc než bych čekala, uvědomují i moji rodiče, a tak jsem pod stromečkem našla mimo jiné i CD s koledami, "abych si měla co pouštět ve službě" (velký posluchač koled nejsem, ale tohle mě skoro dojalo). Ale upřímně řečeno, představa služby na Štědrý den mi ani zdaleka tak nevadí jako představa služby na silvestra. Ne proto, že všichni budou slavit a já si přiťuknu leda tak sodovkou, ale proto, že všichni budou slavit, spousta lidí se ožere pod obraz, část z nich si bude hrát s rachejtlemi...a skončí v nemocnici. A já, jako nezkušené "ucho", se z toho množství nespolupracujících pacientů pod vlivem budu moct zbláznit. (A teď jsem na sebe prozradila svou nejhorší noční můru. :) ) Tak prosím ty oslavy konce roku pojímejte decentně (já vím, ono to jde těžko :) ), na ohňostroje radši jen koukejte a bruslit choďte až po vystřízlivění, já se o to pokusím taky, ze solidarity k doktorům, na které vyšla služba.

Přeji šťastný rok 2011!

Znáte "Why I chose surgery and not internal medicine"? http://lf1.cz/index.php?a=153 Já jsem s nadsázkou sepsala i svou verzi :) ...

Chci se stát chirurgem. Už to samo o sobě naznačuje, že bych mohla být osoba duševně chorá. Když se vezme v úvahu i fakt, že jsem žena, mění se podezření některých v jistotu a v jejich očích se mi hned na čele objeví nálepka "šílenec".

Když odpovídám na dotaz, který obor chci po škole dělat, většina lidí je překvapena (chirurgie přece není pro ženy!). Doktoři se mi mé rozhodnutí pokoušejí vymlouvat. Když se nedám, utrousí nějakou poznámku o tom, že si zničím život, v lepším případě se mě snaží přesvědčit, abych si vybrala radši nějakou "chirurgii pro ženy" (gynekologie, ORL apod.). Neutrálních reakcí na mou volbu je pomálu a kolikrát jsem byla za své rozhodnutí pochválena a povzbuzována, ať si za ním stojím, bych spočítala na prstech jedné ruky (o to víc si ale těch povzbudivých slov vážím).

A jak vypadají některé reakce na má slova: "Chci dělat chirurgii."?

Aby se nám o prázdninách nestýskalo po škole, musíme absolvovat 2 týdny praxe na gynekologii a 2 týdny na interně. Gyndu už mám za sebou...

Před několika dny mě v Motole praštila do očí cedule směrující uchazeče o studium na 2.LF do míst konání "přijímaček". Neubránila jsem se vzpomínkám...

Že se blíží volby jsem si uvědomila asi před 2 týdny, kdy mě sem tam někdo obdaroval letákem s programem politické strany, propiskou, taškou propagačních materiálů apod. Čím víc se blížil 28. květen, tím častěji mi na ulici bylo něco strčeno (nebo aspoň nabídnuto) a začaly se rozdávat nejen předměty a květiny, ale i jídlo (koláč, kobliha, dnes dokonce guláš a pivo)...

Kromě "obyčejných" zkoušek, kterých je nepočítaně, musí medici zvládnout i 6 "státnic". V pátém ročníku nás čekala první...

Než dosáhne vysněného titulu MUDr., musí medik protrpět tři roky strávené studiem preklinických oborů (tj. pořád leží v knihách a pacient je pro něj bájná postava); když v tomto obstojí, následují tři roky klinických oborů (v knihách už zdaleka tolik neleží a plášť, už mírně opotřebovaný pobytem v pitevně, chemické laboratoři apod., nyní hrdě nosí před pacienty). V poslední době jsem si znovu uvědomila, jak jsem ráda, že už jsem v té druhé části studia, a nedokážu pochopit, jak jsem ty první tři roky přežila...

Skripta a učebnice pro mediky nepatří k levným, a proto je většina z nás nadšena možností půjčovat si je v knihovně. Právě díky skutečnosti, že tyto knihy projdou rukama řadě lidí, bývají často už v "pozměněném" stavu. Zde uvádím několik vybraných typů knih z knihovny...

...tedy na nějaký čas...

Neuvěřitelné se stalo skutečností – našla jsem interní obor, který se mi líbí! (Ale chirurgie je stejně lepší.) :)

V pátek jsem vytáhla ze skříně plesové šaty, otřela nánosy prachu z makeupu a vyrazila na Žofín...

A je nám o rok víc...